1. Počátky oboru do roku 1918

2. Období 1918 až 1939

3. Období po roce 1945

4. První učitelé oboru

Rozhodující osobností při vzniku oborového studia byl profesor Ing. Dr. Jan Pulkrábek. Koncipoval obor v základu do dnešní podoby a soustředil při jeho zakládání na katedře mladé asistenty, kteří dále obor rozvíjeli. Profesor Pulkrábek měl pedagogické zkušenosti z předválečného působení na technice i praktické zkušenosti inženýra z oboru tepelné techniky z období let 1939 až 1945. Kromě toho měl výborný vztah k disciplinám humanitním – jeho blízkým přítelem byl profesor pracovního lékařství a chorob z povolání MUDr. Jaroslav Teisinger. O rozvoj oboru se profesor Pulkrábek zasloužil i iniciováním vzniku profesní inženýrské a technické společnosti i založením specializovaného odborného časopisu. Prof. Pulkrábek byl autorem knihy Větrání (celostátní vysokoškolská učebnice 1953, 1956, 1961), na které se podíleli jeho spolupracovníci Ing. Dr. Ladislav Oppl a Ing. Dr. Jaromír Cihelka, na 3. vydání i Ing. Jaroslav Chyský. V poválečné historii se tato první česká publikace pojednávající o tepelném prostředí, čistotě ovzduší, větrání, klimatizaci, ventilátorech a vzduchovodech stala cennou studijní pomůckou. Společně s Dr. Opplem a Dr. Cihelkou inicioval v roce 1956 založení Čs. vědecko-technické společnosti pro zdravotní techniku a vzduchotechniku (při Čs. akademii věd), později přeměněné na Komitét pro životní prostředí v Čs. vědecko-technické společnosti a byl jejím dlouholetým předsedou. Vědeckým tajemníkem byl Dr. Oppl, který v roce 1963 se stal jejím předsedou. Společnost jeden rok po založení měla asi 1000 členů a zahrnovala v 11 odborných skupinách odborníky ze všech hlavních profesí techniky prostředí. V obdobném odborném složení má současná samostatná Společnost pro techniku prostředí (STP, vznikla v roce 1990) asi 1200 členů. Prof. Pulkrábek se rovněž zasloužil v roce 1958 o založení časopisu Zdravotní technika a vzduchotechnika (v nakladatelství Academia Praha) a byl i prvním předsedou jeho redakční rady. Nástupcem časopisu je od roku 1991 časopis Vytápění, větrání, instalace (VVI) vydávaný STP. Na Fakultě strojní ČVUT v Praze je každoročně (od r.1995) udělována Cena profesora Jana Pulkrábka za nejlepší diplomovou práci z oboru techniky životního prostředí. Časopis VVI každoročně uděluje mladým autorům (do 36 let) cenu prof. Pulkrábka za nejlepší článek. O počáteční rozvoj oboru se zasloužili spolupracovníci Prof. Pulkrábka – Doc. Cihelka (vytápění, větrání), Doc. Oppl (větrání, průmyslová vzduchotechnika), Doc. Mikula (potrubní technika, zásobování teplem), Doc. Chyský (klimatizace, sdílení tepla ), Doc. Laboutka (vytápění), Doc. Smolík (prašná vzduchotechnika) a Ing. Berounský (vytápění). Ve výuce oboru se významně uplatnil i Prof. Ing. Dr. Rudolf Pešek DrSc., který přednášel předmět Proudění. Doc. Ing. Dr. Julius Mikula, CSc. (1908-1985) působil na fakultě strojní od roku 1951 do roku 1963, kdy odešel do Výzkumného ústavu energetického jako vedoucí teplárenského odboru. Byl významnou osobností v oboru potrubní techniky a zásobování teplem, autorem četných skript a technického průvodce Potrubí a armatury (ve dvou vydáních, 2.vyd. 1974). Doc. Ing. Dr. Jaromír Cihelka (1920-1997) po ukončení vysokoškolského studia na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství, oboru strojním v roce 1947 působil jako asistent na ústavu Prof. Krouzy, v roce 1950 získal doktorát. V letech 1950 až 1953 pracoval v tehdejším Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, později v Ústavu pro výzkum strojů Čs. akademie věd a po habilitaci v roce 1963 (od roku 1964) jako docent na katedře techniky prostředí. V roce 1981 odešel do důchodu. Doc. Cihelka publikoval řadu významných původních prací z oboru techniky prostředí, vytápění (zvláště sálavého), využití sluneční energie: Sálavé vytápění (1957, 1961), Sluneční vytápěcí systémy (1984), souborné dílo (s několika spoluautory) Vytápění a větrání (1969, 1975), později přepracované na Vytápění, větrání a klimatizace (1985) a Solární tepelná technika (1994). Jeho rozsáhlou odbornou činnost ocenila redakce časopisu Topenářství a instalace udělováním každoroční Ceny Dr. Jaromíra Cihelky za významné odborné publikace z oboru. Ing. Dr. Miroslav Lázňovský (nar. 1919) studium na fakultě strojní zahájil v roce 1937 a dokončil v roce 1946. V době uzavření vysokých škol byl zaměstnán u topenářské firmy J.K. Rudolf a od té doby zůstal vytápěcí technice trvale věrný. Ihned po otevření vysokých škol v roce 1945 se stal asistentem na ústavu Prof. Pulkrábka, intenzivně se podílel na jeho budování a současně vedl výzkumnou skupinu tepelné techniky při národním podniku Instalační závody. V roce 1950 získal doktorát a nadále se věnoval vedení výzkumné skupiny. Postupně prošel řadou pracovišť výzkumných i projektových a vždy plně uplatnil svůj organizační talent, pracovní elán k řešení zcela nových problémů a nezdolný optimismus. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Prof. Pulkrábka, podílel se na založení Společnosti pro zdravotní techniku a vzduchotechniku (byl jejím místopředsedou) i na založení časopisu Zdravotní technika a vzduchotechnika (trvale byl členem redakční rady). Byl rovněž iniciátorem a organizátorem prvních mezinárodních výstav výrobků vytápěcí a klimatizační techniky Pragotherm. Na katedře techniky prostředí byl významnou osobností jako předseda komise pro obhajoby diplomových prací. Dr. Lázňovský je autorem knihy Vytápění rodinných domků (společně s Ing. Billiánem a Ing. Pacákem, 1970 a s Dr. Fischerem a Dr. Kubínem, 1996), ve které zúročil své rozsáhlé zkušenosti z oboru vytápění. Doc. Ing. Dr. Ladislav Oppl, CSc. (1922-1988), studium na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství, oboru strojním, ukončil v roce 1948 a nastoupil jako asistent na ústav Prof. Pulkrábka. V roce 1953 přešel do tehdejšího Ústavu hygieny práce a chorob z povolání (dnes Státní zdravotní ústav), doktorát získal v roce 1953 a v roce 1968 se habilitoval na fakultě strojní. Doc. Oppl patřil k blízkým spolupracovníkům Prof. Pulkrábka, dlouhodobě působil na katedře techniky prostředí jako externí přednášející předmětu Větrání v průmyslu, později Průmyslová vzduchotechnika (pro který napsal skripta) i jako člen komisí pro obhajoby diplomových a kandidátských disertačních prací. Kromě knihy Větrání v průmyslu (1957) a souborné publikace (v edici technický průvodce) Větrání a klimatizace (1971,1973 společně s Doc. Chyským a dalšími spoluautory) publikoval téměř 150 odborných prací zaměřených teoreticky i prakticky, především z oboru vzduchotechniky. Doc. Oppl byl průkopníkem spolupráce techniků a lékařů, předním expertem, neúnavně činným ve spolupráci s technickou veřejností. Až do své smrti v roce 1988 byl předsedou Komitétu pro životní prostředí (od roku 1963) a předsedou redakční rady časopisu Zdravotní technika (od roku1966). Prof. Ing. Jaroslav Chyský, CSc. (1926-2002) po absolvování strojní fakulty nastoupil jako asistent v roce 1950 na ústav Prof. Pulkrábka a plně se věnoval oboru sdílení tepla a hmoty a klimatizace. V roce 1965 se habilitoval a v roce 1990 byl jmenován profesorem. Publikoval řadu skript a dalších prací – knižně Vlhký vzduch (1963, 1977), ve spolupráci s dalšími spoluautory a Doc. Opplem technického průvodce Větrání a klimatizace (1971, 1973) a Prof. Hemzalem (1993). Dále vydal knihu Větrání a klimatizace v textilním průmyslu (společně s dalšími autory, 1974). Jako spoluautor se podílel na knižních publikacích Větrání (Prof. Pulkrábka), Vytápění, větrání a klimatizace (Doc. Cihelky). Od roku 1969 do roku 1992 byl předsedou odborné skupiny Větrání a klimatizace (v Komitétu pro životní prostředí, později ve Společnosti pro techniku prostředí). Jeho práce podstatně u nás přispěly k rozvoji klimatizační techniky. Prof. Ing. Karel Laboutka, CSc. (nar. 1927) po ukončení studií na fakultě strojní nastoupil v roce 1951 na ústav Prof. Pulkrábka jako asistent a od té doby se věnoval oboru vytápění. Kandidátskou disertační práci obhájil v roce 1966, habilitoval se v roce 1971; profesorem pro techniku prostředí byl jmenován v roce 1990. Kromě pedagogické činnosti se věnoval i expertizní a posudkové činnosti a spolupráci s praxí, např. při aplikaci jednotrubkových horizontálních otopných soustav. Rozsáhlá byla i činnost Prof. Laboutky pro technickou veřejnost. Jako dlouholetý předseda odborné skupiny Vytápění v Komitétu pro životní prostředí se podílel na organizaci národních konferencí, odborných seminářů, odborných kurzů i při přípravě pracovních pomůcek z oboru vytápění. Redigoval i pracovní podklady pro techniku prostředí vydávané jako „sešity projektanta“ Komitétem pro životní prostředí. Prof. Ing. Jan Smolík, CSc. (1928-1999) v roce 1952 nastoupil po ukončení studia strojní fakulty (jako jeden z deseti prvních posluchačů specializace vytápění a vzduchotechnika) na ústav Prof. Pulkrábka. Zde se intenzivně zabýval teorií i praktickými problémy prašné vzduchotechniky, v roce 1960 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1965 se habilitoval. Po smrti Prof. Pulkrábka v roce 1967 se stal vedoucím katedry tepelné techniky a vzduchotechniky, v roce 1979 byl jmenován profesorem pro obor techniky prostředí. Prof. Smolík patřil k významným osobnostem v oboru čištění plynů a prašné techniky, byl řešitelem mnoha výzkumných úkolů a vybudoval na katedře se svými spolupracovníky Ing. Josefem Bartákem, CSc. a Doc. Ing. Jiřím Hemerkou, CSc. laboratoř pro širokou aplikaci výzkumných problémů z prašné vzduchotechniky. Napsal řadu vědeckých pojednání a byl vedoucím autorem celostátní učebnice Technika prostředí (1970,1985). Výzkumnou činnost orientoval, kromě teoretických analýz i na potřeby praxe – příkladem lze uvést odsiřování spalin polosuchou metodou. Byl rovněž předsedou odborné skupiny Čištění plynů a prašná vzduchotechnika v Komitétu pro životní prostředí, členem redakční rady časopisu Ochrana ovzduší. Do důchodu odešel v roce 1991. Ing. Václav Berounský, CSc. (1928-2001) absolvoval fakultu strojní v roce 1954 ve specializaci kompresory a chladicí technika, pracoval ve Výzkumném ústavu tepelné techniky (později přejmenovaném na Státní ústav pro stavbu strojů) v oboru termomechaniky, kde se specializoval na výzkum otopných těles pro ústřední vytápění a tomuto oboru zůstal trvale věrný. Kandidátskou disertační práci obhájil v 1965 a následujícího roku přešel na katedru techniky prostředí jako výzkumný pracovník a vedoucí laboratoře techniky prostředí. Svými výzkumnými pracemi zvláště v oboru otopných těles se stal předním uznávaným odborníkem. Je autorem tří monografií vydaných v ediční řadě sešity projektanta a mnoha pojednání v odborných časopisech a sbornících konferencí.

Autor: Prof. Ing. František Drkal, CSc.