1. Počátky oboru do roku 1918

V počátcích (prakticky až do roku 1945) byla podstatnou součástí oboru tématika vytápění a větrání. Inženýrské vzdělání, které poskytovala Stavovská inženýrská škola v Praze (1718) se zpočátku orientovalo na zeměměřičství, stavitelství. Od roku 1806 v učebních osnovách Královského českého stavovského učiliště nalezneme již v přednáškách profesora Františka Josefa Gerstnera (1756-1832) o všeobecné a praktické hydraulice partie „o zákonech hydrostatických a aeromechanických, určování síly větru na svislá a vodorovná ramena větrných mlýnů, účelné vystavění větrných mlýnů, německá a anglická dmychadla, parní stroje aj.“. V třídílném spisu Handbuch der Mechanik věnoval profesor Gerstner II. díl hydraulice a aerostatice. V dalších letech (po roce 1863, kdy vznikly na škole čtyři studijní obory – stavitelství vodní a silniční, stavitelství pozemní, stavitelství strojnické, technická lučba) rozšiřovala se obdobná výuka v předmětech stavba strojů, osnovy se bohužel nedochovaly. Z historických materiálů vyplývá, že v období 1806 až 1856 (bližší údaj není k dispozici) studoval na technice Jan Purkyně, autor spisu Ústřední topení a větrání. Publikaci Ústřední topení a větrání plánoval Jan Ev. rytíř Purkyně (vrchní inženýr odboru pro ústřední topení a větrání při První českomoravské továrně na stroje v Praze, předtím inženýr firmy J. L. Bacon v Berlíně, Eisenwerk Kaiserslautern v Rýn. Falci a Gebr. Körting v Hannoveru) ve dvou dílech (I. díl Ústřední topení, II. díl Větrání), vyšel však pouze I. díl v roce 1900 v České matici technické. V úvodu se autor odvolává na „epochální práce profesora berlínské vysoké školy technické H. Rietschela“, jehož dílo Leitfaden zum Berechnen und Entwerfen von Lüftungs-und Heizungsanlagen (J. Springer, 1894) považuje ve své době za vrcholné. Autor odkazuje i na práci H. Recknagela: Kalendar für Gesundheitstechniker (R. Oldenbourg) a na své tři práce: Topení a větrání obydlí lidských (I.L.Kober,1890), Ústřední topení a větrání ve Spojených státech severoamerických a Ústřední topení a větrání v novém městském divadle v Amsterdamě (Zpr. spol. arch. a inž. v král. Českém, XXVII, XXVI). Další změny na technice se uskutečnily od roku 1879, kdy česká část techniky přijala název Česká vysoká škola technická v Praze a zahrnovala (kromě jiných) odbory A- stavebního inženýrství, B- pozemního stavitelství, C- strojního inženýrství. Školním rokem 1910/11 byly zahájeny samostatné přednášky předmětu Topení a větrání budov pro strojní a stavební odbory. Přednášel honorovaný docent K. Vaňouček (nar.1871), kr. č. vrchní zemský inženýr a přednosta odboru strojního v tech. oddělení zemského výboru král. Českého, člen komise pro II. státní zkoušku, nepřetržitě až do šk.r.1922/23, kdy ze školy odchází. Osnova předmětu (šk.r. 1910/11) zahrnuje např.: “spotřeba tepla pro vytápění a větrání, ventilace přirozená a umělá, pohyb vzduchu v průduchách, čištění vzduchu, ventilátory, topná tělesa a jejich výhřevnost, kotle, komíny, topení parní, vodní s přirozenou cirkulací a urychleným pohybem, pohyb vody v potrubí, chlazení budov, topení elektrická, sušárny“. V téže době v předmětu Technologie tepla (profesor Saska) jsou zařazeny partie „ měření tepla, zákony průchodu tepla stěnami, základy mechaniky tepla, technologie paliv, úprava topení, theorie tahu komínů, vytápění, chlazení a větrání budov” pro strojní obor.

Ukázka z knihy Topení a větrání – Jan ev. rytíř Purkyně z roku 1920

2. Období 1918 až 1939

3. Období po roce 1945

4. První učitelé oboru

Autor: Prof. Ing. František Drkal, CSc.